Input:

R 139/1953; Garance

č. 139/1953 Sb. rozh. obč.
Promlčení pohledávek národních podniků.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 21. července 1953, Cz 8/53.)
Žalobou došlou k soudu 29. prosince 1951 se domáhal národní podnik zaplacení pohledávky za stavební práce provedené v roce 1947–1948 stavitelským podnikem, jehož majetková podstata byla znárodněna a začleněna do žalujícího národního podniku, žalovaný se bránil mimo jiné tím, že pohledávka je promlčena, poněvadž byla splatna dne 19. listopadu 1948, kdy byla faktura vystavena, po případě o něco později, dnem jejího doručení.
Okresní soud v Kyjově žalobu zamítl v podstatě z těchto důvodů: Již z přednesu žalobce je patrno, že pohledávka vznikla v roce 1947 až 1948 z důvodu stavebních prací a že na ni byl vystaven účet 19. listopadu 1948. žalovanému vznikla platební povinnost následujcího dne po dodání účtu (§ 306 o. z.), poněvadž účet má povahu upomínky. Tohoto dne počala běžet tříletá promlčecí lhůta stanovená v § 90 o. z. Ježto žaloba byla podána teprv 29. prosince 1951, tedy po uplynutí tříleté lhůty, je pohledávka promlčena a žalobce ji nemůže s úspěchem uplatnit (§ 86 odst. 2 o. z.).
Národní podnik uvedl v odvolání, že nemohl pohledávku dříve uplatnit, poněvadž začleňování 57 stavitelských firem, většinou velkého rozsahu, a většího počtu řemeslných podniků si vyžádalo mnoho sil a námahy, takže je nebylo možno zvládnout v kratším časovém období. K likvidaci pohledávek znárodněných podniků bylo možno přistoupit až v říjnu 1950, kdy mohla teprv začít činnost likvidačního střediska povolaného k této práci. Běh promlčecí lhůty mohl proto počít podle názoru národního podniku teprve od této doby.
Krajský soud v Uh. Hradišti odvolání národního podniku nevyhověl. V odůvodnění uvedl, že není předpisu, podle něhož by znárodnění majetkové podstaty a její začlenění mělo vliv na promlčení pohledávek, které náležejí k této podstatě. Podle stanoviska krajského soudu nelze takový závěr vyvodit ani z ustanovení § 21 obč. zák. Kdyby těmto skutečnostem byl přiznán fíČinek přerušující nebo zastavující běh promlčecí lhůty, byla by tím podlomena zásada právní jistoty, které jsou povinny dbát i socialistické právnické osoby.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané podle § 210 o. s. ř., že rozsudky okresního i krajského soudu byl porušen zákon.
Z odůvodnění:
Předmětem žaloby je pohledávka za dodané stavební hmoty a za stavební práce provedené v roce 1947–1948 ještě soukromým podnikatelem, který sepsal účet dne 19. listopadu 1948 a zaslal jej žalovanému. Okresní soud správně uvedl, že splatnost pohledávky nastala, poněvadž nebylo nic jiného umluveno, dnem následujícím po dojití faktury. Vzhledem k ustanovení § 562 o. z. měl však tento závěr vyvodit z ustanovení dřívějšího občanského zákonika, a to z jeho ustanovení §§ 904 a 1417. Od této doby také počalo běžet promlčení, poněvadž se promlčecí doba počíná tím okamžikem, kdy může být právo vykonáno (§ 1478 o. z. o.), tedy okamžikem, kdy může být podána žaloba o. plnění. Tuto dobu však okresní soud nezjistil a jeho pochybení odvolací soud nenapravil. Oba soudy se spokojily se zjištěním, že faktura za provedené práce byla vystavena žalovanému dne 19. listopadu 1948. O tom, kdy byla tato