Nález 55/2006 SbNU, sv.40, K návrhu na zrušení § 697 občanského zákoníku Garance

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 40, nález č. 55

Pl. ÚS 30/04

K návrhu na zrušení § 697 občanského zákoníku

Obsah ústavního principu rovnosti vyložil Ústavní soud v řadě svých nálezů. Ztotožnil se v nich s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen již Ústavním soudem ČSFR (sp. zn. Pl. ÚS 22/92, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, 1992, nález č.11), který konstatoval, že „Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně… Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.“. Ústavní soud tím odmítl absolutní chápání principu rovnosti; dále konstatoval, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první přitom spatřuje ve vyloučení libovůle; hledisko druhé vyplývá z právního názoru vyjádřeného v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 29, str.209; vyhlášen pod č. 168/1995 Sb.), v němž se uvádí: „nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, některého z politických práv podle čl.17 a násl. Listiny apod.“. Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu, údajně zakládajícího nerovnost, je tedy tímto založené dotčení některého jiného základního práva nebo svobody (pozn.: shrnutí těchto svých závěrů provedl Ústavní soud s odkazem na své konkrétní nálezy, např. ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 67, str.170-171; vyhlášen pod č. 185/1997 Sb.).

Rozdíl v sankcích postihující strany nájemního poměru - jenž v podstatě spočívá u pronajímatele v povinnosti platit úrok z prodlení a u nájemce v povinnosti platit poplatek z prodlení, resp. následná možnost stanovit prováděcím předpisem v různé výši úroky z prodlení a poplatek z prodlení - protiústavnost nezakládá. Určitý rozdíl ve výši těchto sankcí či rozdílný způsob jejich výpočtu je přitom ve zkoumané věci racionálně zdůvodnitelný nejen z hlediska principu rovnosti, nýbrž i z hlediska principu proporcionality. Právní úprava vztahu pronajímatele a nájemce bytu vůbec je totiž v současné době vychýlena ve prospěch nájemce (institut chráněného nájmu, faktické regulace nájemného apod.). Existence svým způsobem diferencovaného přístupu k subjektům nájemního vztahu stanovením odlišných právních prostředků stabilizujících právní vztah jako takový je proto možná. Zatímco pronajímatel svou primární povinnost (přenechání bytu do užívání) plní, nájemce svou povinnost (užívání bytu za nájemné) nikoli; poplatek z prodlení…