č. 857/2006 Sb. NSS, Ochranné známky: správní poplatek za podání rozkladu Garance
č. 857/2006 Sb. NSS
Ochranné známky: správní poplatek za podání rozkladu
k § 42 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách)
k § 6 zákona ČNR č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích vybíraných správními orgány České republiky,*) ve znění zákonů č. 85/1994 Sb., č. 273/1994 Sb. a č. 305/1997 Sb.
k § 79 soudního řádu správního
Protože zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, neobsahuje vlastní ustanovení upravující postup při výběru správních poplatků, je nutno postupovat při vybírání správního poplatku ve známkoprávních věcech dle zákona o správních poplatcích.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006, čj. 7 Ans 5/2005-75)
Věc: Akciová společnost T. proti Úřadu průmyslového vlastnictví ve věci nečinnosti při rozhodování o rozkladu, o kasační stížnosti žalovaného.
Dne 24. 2. 2003 byla na základě žádosti společnosti E. zapsána ochranná známka O. do rejstříku ochranných známek (později byla převedena na společnost T., tj. na žalobce). Na návrh pana L. byla ochranná známka rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví 26. 1. 2004 z rejstříku vymazána. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad.
Z přípisu Úřadu ze dne 9. 8. 2004 vyplynulo, že Úřad o rozkladu nerozhodl, neboť účastník řízení nezaplatil ve stanovené lhůtě správní poplatek. Proto Úřad považoval rozklad za nepodaný Žalobce pak sice poplatek 21. 10. 2004 zaplatil, ale rozhodnutím Úřadu ze dne 23. 11. 2004 mu byl poplatek vrácen.
Žalobce se poté proti Úřadu jako žalovanému domáhal žalobou proti nečinnosti (§ 79 a násl. s. ř. s.), aby soud uložil žalovanému o podaném rozkladu rozhodnout. Městský soud v Praze žalovanému uložil, aby ve lhůtě jednoho měsíce rozhodnutí o rozkladu vydal.
Ve včas podané kasační stížnosti namítl žalovaný (stěžovatel), že městský soud ve svém rozhodnutí nesprávně aplikoval § 42 zákona o ochranných známkách, který ve svém odst. 2 stanoví, že rozklad se považuje za podaný až poté, co je zaplacen správní poplatek podle zvláštního právního předpisu. Tento zákon však nestanoví mechanismus vybírání poplatku, ale pouze jeho výši. Tvrdil, že nebylo jeho povinností vyzvat toho, kdo podává rozklad, k zaplacení správního poplatku, což je zřejmé z kontextu odst. 1 a 2 citovaného ustanovení. Lhůtu jednoho měsíce k podání rozkladu totiž nelze prodloužit. Ve věcech známkových není možné aplikovat § 6 zákona ČNR č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, neboť není možné kumulativně splnit podmínky, že rozklad je nutno podat do jednoho měsíce, že lhůtu k jeho podání nelze prodloužit a její zmeškání prominout, že se rozklad považuje za podaný, jen je-li zaplacen správní poplatek, a že je stěžovatel povinen vyzvat podatele rozkladu k zaplacení poplatku a stanovit mu k tomu lhůtu patnácti dnů. Názor městského soudu spatřuje proto stěžovatel v rozporu s pravidly formální logiky, v důsledku čehož byl § 42 zákona o ochranných známkách nesprávně vyložen. S ohledem na okolnost, že rozklad je podán teprve…
