č. 16/1950 Sb. rozh. tr., Garance

Bývalý krajský soud v Opavě uznal obžalovaného vinným zločinem zpronevěry podle § 181 tr. zák. spáchaným tím, že obžalovaný jako národní správce železářského obchodu v době od 1. listopadu 1945 do 1. dubna 1948 z denní tržby zpronevěřil postupně celkem 101.500 Kčs, a přečinem podle § 26 písm. b) dekr. č. 5/1945 Sb. spáchaným tím, že nevedl řádně obchodní knihy, nečinil přesné a správné záznamy o příjmových a výdajových položkách a asi za 100.000 Kčs koupil bez účtů zboží, které neprošlo vůbec obchodními knihami.

Nejvyšší soud zamítl zmateční stížnost obžalovaného.

Podle zjištění nalézacího soudu byl obžalovaný jmenován dne 1. listopadu 1945 dekretem MSK v B. národním správcem železářského obchodu a setrval v této funkci až do svého zatčení, k němuž došlo dne 1. dubna 1948. O právech a povinnostech národního správce byl řádně a opětovně poučen a byly mu tedy jak práva, tak i povinnosti dobře známy.

Po celou dobu, po niž byl národním správcem, ponechával si obžalovaný vedle svého řádného platu z peněz stržených prodejem zboží v obchodě pro sebe částku asi 3.500 Kčs měsíčně, při čemž postupoval tím způsobem, že nezaznamenával všechnu tržbu v pokladně, pokud se týče blokoval na pokladně jen část obnosu placeného zákazníkem, po případě neblokoval některé částky vůbec, úhrnná částka, kterou si obžalovaný tímto způsobem zadržel pro sebe po dobu, po kterou byl národní správou obchodu pověřen, činí celkem 101.500 Kčs.

Funkci národního správce ve smyslu dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. je nutno považovat při nejmenším za výkon zvláštního veřejného příkazu ve smyslu § 181 tr. zák., jak nejvyšší soud již odůvodnil v jiných rozhodnutích. Vzhledem k této povaze národní správy není pochyby o tom – a zmateční stížnost to ani nepopírá –, že zboží jsoucí v obchodě daném pod národní správu, pokud se týče výtěžky za zboží prodané v tomto obchodě jsou národnímu správci svěřeny ve smyslu § 181 tr. z., takže se obžalovaný svým jednáním dopustil po objektivní stránce zločinu úřední zpronevěry, pokud peníze svěřené mu z důvodu zvláštního veřejného příkazu řádně nezaúčtoval a nevykázal v příjmech podniku, nýbrž si je ponechal pro sebe.

Obžalovaný popřel úmysl tyto peníze zpronevěřit a hájil se – změniv v tomto směru několikráte svou obhajobu – posléze tím, že si uvedenou částku vybral jako odměnu za vícepráce, ježto po celou dobu národní správy musil denně pracovat přes čas až i 15 hodin, čímž však na druhé straně ušetřil zároveň podniku při nejmenším dva zaměstnance, t. j, jednoho dělníka a účetního, které by byl musil podnik stejně platit.

Tím namítal obžalovaný v podstatě, že mu po subjektivní stránce chybělo vědomí protiprávnosti jeho jednání, ježto si vybíral uvedené měsíční částky 3.500…