č. 23/1949 Sb. rozh. obč., Garance
č. 23/1949 Sb. rozh. obč.
Zákon č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví.
Právo přednést v odvolacím řízení skutkové okolnosti a nabídnout důkazy, které v řízení před prvním soudem nebyly uvedeny nebo nabídnuty (§ 47, odst. 2 uvedeného zákona), přísluší oběma stranám i ve sporu, v němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání podle §§ 396, 442, odst. 1 c. ř. s.
Strana obmeškalá jest oprávněna v odvolacím řízení nejen přednést skutečnosti a nabídnout důkazy doličující, že k zmeškání nedošlo, nýbrž i takové skutečnosti a důkazy, které se vztahují na věc samu.
(Rozhodnutí nejvyššflio soudu z 11. června 1949, Cz I 1/49.)
Nejvyšší soud uznal k stížnosti generálního prokurátora pro zachování zákona, vznesené podle § 55 zák. č. 319/1948 Sb., že rozsudkem krajského soudu v Praze ze dne 24. února 1949 byl porušen zákon v ustanovení § 47 zák. č. 319/1948 Sb.
Důvody:
Žalobce tvrdil v žalobě, že roku 1943 nebo 1944 dal příkaz svému švagrovi A., aby dal někomu do úschovy pět pneumatik a čtyři duše a že A. dal tyto předměty do úschovy žalovanému. O tom nabídl žalobce důkaz svědkem A. a výslechem stran, žalobce se domáhal zaplacení částky 6.110, Kčs s přísl. jako ceny nevrácených pneumatik a duší. Ve sporu byl okresním soudem civilním pro Prahu-východ vydán pro nedostavení se žalovaného rozsudek pro zmeškání z 29. listopadu 1948, kterým bylo žalobě vyhověno.
V odvolání uplatnil žalovaný, že žalobě nemělo býti vyhověno, neboť již z jejího obsahu po skutkové stránce plynulo, že smlouvu schovací uzavřel žalovaný nikoliv se žalobcem, nýbrž s osobou A.
V odvolacím sdělení žalobce k vyvrácení odvolacích vývodů podrobněji rozvedl, že schovací smlouvu se žalovaným uzavřel A. jako žalobcův zmocněnec. Tento přednes pak doplnil tvrzením, podle něhož žalovaný věděl, že věci dávané mu do úschovy, náležejí žalobci a dále, že žalovaný sám při jednání se žalobcem mu slíbil tyto věci vrátit. O těchto okolnostech nabídl žalobce v odvolacím řízení důkaz svědkem A. a výslechem stran.
Rozsudkem krajského soudu civilního v Praze, jako soudu odvolacího z 24. února 1949 bylo vyhověno odvolání žalovaného a tento rozsudek byl změněn tak, že žaloba o zaplacení částky 6.110, Kčs s přísl., byla zamítnuta. Odvolací soud nepřipustil žalobcem nabídnuté důkazy, neboť považoval jeho přednes za novotu.
V rozsudku mimo jiné uvedl, že v odvolacím řízení proti rozsudku pro zmeškání nejsou ani po účinnosti zákona č. 319/1949 Sb. přípustný nové přednesy o skutečnostech a nové důkazy. Tento svůj názor opírá odvolací soud o skutečnost, že ustanovení §§ 396, 442, odst. 1 c. ř. s. nebyla zákonem č. 319/1948 Sb. dotčena, čímž podle názoru odvolacího soudu zákon v tomto případě upustil od jinak platné zásady přípustnosti novot v řízení odvolacím, vyslovené v § 47 cit. zákona.
Výklad, který odvolací soud v této věci dává § 47, odst. 2 cit. zák., je v rozporu s tímto ustanovením. Podle tohoto ustanovení mohou strany v odvolacím řízení přednést též skutkové okolnosti a nabídnout důkazy, které v řízení před prvním soudem nebyly uvedeny nebo nabídnuty. Neplatí tedy již v odvolacím řízení zákaz novot § 482, odst. 2 c. ř. s., kteréžto ustanovení bylo také § 142, č. 9 cit. zák. výslovně zrušeno. Připuštění novot v…
