Usnesení 12/2005 SbNU, sv.37, K nepřípustnosti ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje Garance
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 37, usnesení č. 12
II. ÚS 207/05
K nepřípustnosti ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje
Ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona.
Námitka stěžovatele proti rozsudkům obecných soudů, kterou uplatnil v řízení o ústavní stížnosti, je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Pokud se za této situace stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nedomáhal svého práva u dovolacího soudu, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tedy nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Usnesení
Ústavního soudu - soudce zpravodaje Jiřího Nykodýma - ze dne 31.května 2005 sp. zn. II. ÚS 207/05 ve věci ústavní stížnosti S. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. 2 To 104/2004 o zamítnutí stěžovatelova odvolání a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 6 T 101/2004, kterým byl stěžovatel uznán vinným jako spolupachatel trestného činu loupeže a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 6. 4. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 6 T 101/2004, kterým byl uznán vinným jako spolupachatel trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) trestního zákona (dále jen „tr. z.“) a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 roků se zařazením do věznice s ostrahou, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. 2 To 104/2004, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozsudky bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než bylo rozhodnuto o vině a trestu stěžovatele v této věci, byl stěžovateli rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 6T 44/1995 uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let a rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 4/2000 v trvání čtyř let. Stěžovatel namítá, že ke dni vynesení rozsudku soudu prvního stupně neměl vykonánu část trestu uloženého rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 44/95 v délce 4 roků, neboť výkon tohoto trestu nebyl nikdy nařízen a uvedenou dobu strávil v daném řízení ve vazbě. Proto měly soudy obou stupňů správně dovodit, že z uvedeného rozsudku nemá vykonán celý trest odnětí svobody v délce deseti let. S ohledem na tuto skutečnost a s ohledem na…
