Input:

č. 149/1954 Sb. rozh. obč., Garance

č. 149/1954 Sb. rozh. obč.
V řízeni ve věcech národního pojištění (§§ 394 a násl. o. s. ř.) nemůže soud přezkoumávat, zda správní orgány mohly zahajovat řízení a vydávat výměr; pro možnost, aby soud meritomě jednal, je rozhodující skutečnost, že k výměru došlo a že výměr byl napaden.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 12. srpna 1954, Cz 132/54).
Výměrem z 29. 12. 1951 zamítl státní úřad důchodového zabezpečení nárok na invalidní důchod navrhovatele z toho důvodu, že nesplnil základní podmínku podle § 61 zák o nár. poj.
Lidový soud v Ústí n/Lab. přiznal navrhovateli invalidní důchod. Soud zjistil na podkladě znaleckého posudku, že navrhovatel je následkem chorob včetně následků úrazu, který utrpěl 7. 3. 1949, nezpůsobilý jakékoli výdělečné činnosti a dospěl k názoru, že utrpěný úraz, jímž byla podle posudku soudního znalce invalidita dovršena, byl úrazem pracovním, takže navrhovatel splnil jak základní podmínku nároku podle § 61 odst. 7 zák. o nár. poj. tak zvláštní podmínky podle § 63 téhož zákona.
Krajský soud v Ústí n/Lab. krodvolání státního úřadu důchodového zabezpečení rozhodnutí soudu první stolice i řízení, které rozsudku předcházelo, zrušil a návrh navrhovatele na přiznání invalidního důchodu odmítl. Krajský soud zjistil, že navrhovatel podal předtím návrh na přiznání invalidnho dchodu, jemuž nebylo výměrem vyhověno a že žaloba podaná proti tomuto výměru byla soudy obou stolic pravomocně zamítnuta. Stalo se tak proto, že soudy zjistily, že navrhovatel byl v době úrazu ze dne 7. 3. 1949 invalidní již pro jiné choroby, které s úrazem nesouvisely, takže invalidita nebyla způsobena úrazem a navrhovatel nesplňoval tudíž základní podmínku uplatněného nároku ani podle § 61 odst. 7 zák. o nár. poj. Protože v této souzené véci jde o tutéž otázku, zda totiž invalidita navrhovatele byla způsobena úrazem ze dne 7. 3. 1949 a zda proto navrhovatel splňuje základní podmínku nároku podle § 61 odst. 1 zák. o nár. poj., jde o věc, o níž bylo již jednou pravomocně soudem rozhodnuto. Neměl proto podle názoru krajského soudu odpůrce vydávat nový výměr z 29. 12. 1951 a proto ani prvý soud neměl věcně rozhodovat o opravném prostředku proti výměru podaném, nýbrž měl vzhledem k ustanovení § 57 odst. 1 písm. o) a odst. 2 návrh navrhovatele bez dalšího odmítnout.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že usnesením krajského soudu byl porušen zákon, usnesení zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu jednání a novému rozhodnutí.
Z odůvodnění:
S názorem krajského soudu nelze souhlasit. Řízení o opravných prostředcích proti výměrům vydaným orgány národního pojištění je upraveno v hlavě desáté občanského soudního řádu. Úpravou, které se tomuto řízení zde dostalo, je vyjádřena zvláštní povaha soudní pravomoci ve věcech národního pojištění, plynoucí z toho, že soudní řízení je zde vlastně řízením opravným proti výměrům správním, v němž se tyto výměry přezkoumávají. Tato zvláštní povaha řízení musí mít nepochybně svůj význam a nemůže zůstat bez vlivu na otázku, kdy jde tu o věc soudem pravomocně rozhodnutou, jakožto překážku soudního řízení podle § 57 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ze skutečnosti, že v tomto řízení jde v