č. 12/2025 Sb. rozh., Garance
č. 12/2025 Sb. rozh.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sen. zn. 29 ICdo 142/2023, ECLI:CZ:NS:2024:29.ICDO.142.2023.1
Také tehdy, jde-li o právní úkony nebo o právní jednání, pro která definuje osobu ovládající a osobu ovládanou úprava obsažená v § 73 a v § 74 odst. 1 a 3 z. o. k., platí, že ovládaná osoba má při právním úkonu nebo při právním jednání, které činí, takový úmysl, jaký má osoba, která ji ovládá.
Smlouva, kterou smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit uspokojení věřitele jedné z nich, je absolutně neplatná.
Sbírkový text rozhodnutí
Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 199 ICm 2291/2018, 101 VSPH 916/2022 (MSPH 99 INS 9101/2016), a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 199 ICm 2291/2018-189, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Mgr. M. J., jako insolvenční správce dlužníka B. s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (M. H.) jednak určení, že právní úkony dlužníka spočívající v zaplacení částky 928.292 Kč dne 21. 3. 2014 a částky 70.000 Kč dne 17. 12. 2014 žalovanému jsou neúčinné vůči věřitelům dlužníka, jednak zaplacení částky 998.292 Kč do majetkové podstaty dlužníka (body I. a II. výroku).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 98.010 Kč (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 235, § 236 odst. 2, § 237 odst. 1, § 239, § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 22 odst. 2 a § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a z ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Právní úkony, jimiž dlužník vrátil v roce 2014 žalovanému půjčky, nenaplňují znaky neúčinného právního úkonu bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona, neboť žalobce v řízení neprokázal, že by se dlužník v rozhodné době nacházel v úpadku. Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že dlužník se v roce 2014 v úpadku nenacházel, vykazoval zisk a disponoval aktivy v řádu stovek tisíc Kč.
4. Vzhledem k tomu, že dlužník v roce 2014 nebyl v úpadku, nešlo ani o zvýhodňující právní úkony dle § 241 insolvenčního zákona a žalovaný vyvrátil, že by odporované úkony k úpadku dlužníka vedly. V době vrácení…
