Input:

R 86/1957; Garance

č. 86/1957 Sb. rozh. obč.
Soud povolující exekuci musí dbát donucujících právních předpisů, kterými byly upraveny právní poměry účastníků v exekučním titulu, jestliže podle tohoto titulu dochází ke vzniku práv a povinností ještě v době, kdy vstoupila v platnost nová právní úprava.
Takovým donucujícím předpisem zákona je i ustanovení § 255 obč. zák. spolu s předpisy je provádějícími.
Ustanovení směnečného práva o výši úroků jsou v poměru k ustanovení § 255 obč. zák. předpisem zvláštním, který zůstal nedotčen obecnými ustanoveními občanského zákoníka.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 25. dubna 1957, Cz 438/56.) g
Vymáhající věřitel, hospodářská organisace socialistického sektoru, navrhl podle vykonatelného směnečného platebního příkazu “ z 22. ledna 1943 povolení exekuce na plat dlužníka pro 1700 Kčs ve starých penězích, t. j. pro 340 Kčs nových peněz, se 6 % úroky od 1. dubna 1942 do zaplacení a pro náklady řízení .
Lidový soud civilní v Praze exekuci povolil, avšak pokud h jde o úroky z prodlení za dobu od 1. ledna 1951 do 15. srpna 1955 jen ve výši 2,5 % a od 16. srpna (správně 13. srpna) 1955 do zaplacení jen ve výši 5 %.
Krajský soud v Praze stížnosti vymáhajícího věřitele nevyhověl. V důvodech poukázal na ustanovení § 255 obě. zák. a § 7 nař. min. sprav, č. 157/1950 Sb. ve znění nařízení č. 37/1955 Sb.. podle nichž došel k závěru, že úrok z prodlení nesmí přesahovat míru tam stanovenou a že, i když exekuční titul přiznává úroky vyšší, lze exekuci povolit jen v tom rozsahu, v jakém je dlužník podle uvedených platných předpisů povinen úrok z prodlení platit.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že uvedenými usneseními krajského soudu v Praze a lidového soudu civilního v Praze, pokud jimi byla pro dobu od 1. ledna 1951 do 15. srpna 1955 povolena exekuce jen pro 2,5 °/o úroky z prodlení a pro dobu od 16. srpna 1955 do zaplacení jen pro 5 °/o úroky z prodlení, byl porušen zákon.
Odůvodnění:
O povolení exekuce rozhoduje soud zpravidla bez slyšení účastníků. Po ústním jednání rozhoduje jen v případech, kde to je výslovně stanoveno (§ 440 odst. 1, 2 o. s. ř.). Důvodová zpráva k tomuto ustanovení pak praví, že před povolením exekuce bude zpravidla zbytečný i výslech účastníků. Je tomu tak proto, že ve věci bylo již rozhodnuto a že úkolem exekučního soudu při povolení exekuce není přezkoumávat exekuční titul, naopak že soud je jeho obsahem vázán a musí vycházet z toho, že pravomocným rozhodnutím bylo právo mezi účastníky zjištěno ve shodě se zákonem a materiální pravdou. Exekuční soud musí se zásadně omezit jen na přezkoumávání, zda jsou splněny formální předpoklady pro povolení exekuce, zda je zde exekuční titul uznaný zákonem, zda je vykonatelný, zda exekuci navrhuje osoba z exekučního titulu oprávněná a zda exekuce je vedena proti osobě z exekučního titulu zavázané a zejména, zda vymáhaný nárok je v exekučním titulu řádně vymezen (§