Input:

č. 75/1967 Sb. rozh., Garance

č. 75/1967 Sb. rozh.
Nárok na úpravu pracovní doby ženy ve smyslu § 156 zák. práce je nárokem z pracovního poměru, o němž rozhodují odborové orgány v rozhodčím řízení a soudy.
K řešení otázky vážnosti provozních důvodů.
(Rozsudek krajského soudu v Ústí n. Lab. ze dne 29. listopadu 1966, 7 Co 378/66.)
Okresní soud v Lounech uložil žalovanému povinnost upravit žalobkyni jako matce dvou nezletilých dětí mladších 15 let pracovní dobu s výjimkou měsíců července a srpna v pondělí až v pátek od 7 hod. do 15 hod. a v sobotu od 7 do 13 hod., tj. s nástupem o 1 hodinu pozdějším, než je počátek pracovní doby stanovené v žalovaném podniku.
Krajský soud v Ústí n. Lab. změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že se zamítá žaloba se žádostí, aby pracovní doba žalobkyně s výjimkou měsíců července a srpna byla stanovena v pondělí až pátek od 7 hod. do 15 hod. a v sobotu od 7 do 13 hod.
Z odůvodnění:
Odvolatel se mýlí, pokud se domnívá, že žalobkyně svůj nárok na úpravu pracovní doby nemůže uplatnit v soudním řízení. Jak správně dovodil okresní soud, jde o spor mezi organizací a jejím pracovníkem o nárok z pracovního poměru, který rozhodují odborové orgány v rozhodčím řízení a soudy (§ 207 odst. 1 zák. práce). Rozhodčí orgán žalovaného podniku svým rozhodnutím nevyhověl žádosti žalobkyně o úpravu pracovní doby, žalobkyně včas podala námitky a tím rozhodčí řízení zůstalo bezvýsledným (§ 213 zák. práce). Za tohoto stavu musil být spor postoupen soudu jako orgánu příslušnému k projednání a rozhodnutí (§ 7 odst. 1 o. s. ř., § 209 věta za středníkem písm. a) zák. práce). Názor žalovaného je tak v rozporu se zákonem a ve svých důsledcích by činil úspěšné uplatnění nároku žalobkyně závislým jen na stanovisku ředitele podniku, aniž by o tom mohl rozhodnout kompetentní orgán.
Ve věci samé je pak uvést toto:
Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně má dvě děti ve věku 14 a 8 roků, její manžel vzhledem ke své pracovní době nemůže ráno děti vypravit do školy a žalobkyně se proto domáhá pozdějšího počátku pracovní doby o 1 hodinu.
Podle § 156 odst. 2 zák. práce, požádá-li žena pečující o dítě mladší než 15 let nebo těhotná žena o kratší pracovní dobu nebo o jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby, je organizace povinna vyhovět její žádosti, nebrání-li tomu vážné provozní důvody. Pokud žalovaný podnik tvrdí, že nemůže žalobkyni vyhovět se zřetelem k její funkci, nutno jeho námitky pečlivě přezkoumat.
Okresní soud se nevypořádal ve svém rozhodnutí se svědeckými výpověďmi, nevyvodil z nich žádný závěr a nezdůvodnil ani, proč jim nepřikládá význam. Dostatečně nebyla prověřena funkční náplň žalobkyně, rozsah jejích povinností i rozvrh a intenzita jejího zatížení ve stanovené pracovní době. Pro objasnění těchto otázek odvolací soud doplnil řízení znaleckým posudkem, aby tak získal objektivní odborný podklad pro svůj závěr.
Znalec konstatoval, že charakter práce u funkce dopravního referenta nutně vyžaduje, aby jeho pracovní doba byla totožná s pracovní dobou vlastních závodů v kraji a s pracovní dobou ostatních dopravních partnerů (ČSAD, ČSD). Tito potřebují dopravního referenta běžně k projednávání provozních záležitostí a to po celou dobu jejich pracovní doby. Vzhledem k