č. 65/1950 Sb. rozh. obč.
Smluvní stav podle úmluvy mezi republikou Československou a říší Německou o sociálním pojištění č. 209/1933 Sb. zanikl. Nevyplácí-li říšskoněmecký nositel pojištění československému státnímu občanu dílčí důchod, který mu příslušel podle čl. 16 odst. 2 uvedené úmluvy, nemá pojištěnec nároku proti Ústřední národní pojišťovně na výplatu tohoto dílčího důchodu, nýbrž na případ je použít zákona č. 17/1947 Sb.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 27. října 1949, Co I 301/49.)
Pojištěnec, který je československým státním občanem, pracoval od roku 1899 v Čechách a byl pojištěn u Všeobecného pensijního ústavu v Praze. V roce 1911 byl přeložen do Vídně a byl pak pojištěn u tamního pensijního ústavu. Od 1. září 1938 byl pojištěn opět u Všeobecného pensijního ústavu v Praze, protože se vrátil do Čech. Roku 1941 byl pensionován a starobní důchod mu byl vyměřen podle čl. 16 úmluvy č. 209/1933 Sb. Všeobecný pensijní ústav v Praze mu přiznal dílčí důchod 112 K měsíčně, říšskoněmecká pojišťovna dílčí důchod 1630 K měsíčně. Po osvobození dostával pojištěnec vypláceno (i se zvýšením podle zákona č. 156/1945 Sb.) od československého nositele pojištění celkem 2184 Kčs měsíčně. Výměrem z 3. prosince 1948 přepočetla Ústřední národní pojišťovna starobní důchod pojištěncův na 2058 Kčs měsíčně. Dospěla k tomu tímto výpočtem: Sloučila oba dřívější dílčí důchody, převzala je prozatím ve výši průměrného důchodu stanovené vyhláškou ministra sociální péče z 20. června 1947 č. 670 Ú. l. I částkou 12.000 Kčs ročně a připočetla zvýšení 6.000 Kčs ročně podle zák. č. 156/1945 Sb. a zvýšení podle § 270 odst. 1 a 7 zák. č. 99/1948 Sb. Proti uvedenému výměru podal pojištěnec žalobu.
Krajský soud v Hradci Králové vyhověl žalobě a uložil Ústřední národní pojišťovně, aby vydala nový výměr. Vycházel při tom z názoru, že pouze dílčí důchod vyplácený dříve říšskoněmeckým nositelem pojištění má být upraven podle § 8 odst. 2 zák. ě. 17/1947 Sb., kdežto dílčí důchod přiznaný Všeobecným pensijním ústavem má být beze změny připočten k takto upravenému důchodu a součet pak má být zvýšen podle zák. č. 156/1945 Sb. a § 270 zák. č. 99/1948 Sb. Uvedl k tomu v důvodech: § 8 odst. 2 zák. č. 17/1947 Sb. ustanovuje výslovně, že důchody z říšskoněmeckého pojištění se přejímají ve výši, která by příslušela dne 4. května 1945. Důchod přiznaný žalobci Všeobecným pensijním ústavem výměrem z 3. června 1941 není důchodem z říšskoněmeckého pojištění, třebas šlo o dílčí důchod starobní. Jestliže poslední věta § 8 odst. 2 uved. zák. ustanovuje, že převzaté důchody nesmí klesnout pod částku, která by příslušela podle československých předpisů dne 5. května 1945, jestliže by šlo o důchody přiznané původně československým nositelem pojištění, pak se to tím spíše vztahuje na důchod, který byl vedle důchodu říšskoněmeckého přiznán československým nositelem pojištění a byl po celou dobu okupace zcela samostatně upravován a vyplácen tímto nositelem pojištění.
Nejvyšší soud vyhověl odvolání Ústřední národní pojišťovny a zamítl pojištěncovu žalobu.
Z důvodů:
Mezi republikou Československou a říší Německou platila úmluva o sociálním pojištění č. 209/1933 Sb. Podle článku 16 této úmluvy sčítají se pro zachování nároků…
