Input:

R 64/1952; Garance

č. 64/1952 Sb. rozh. obč.
K otázce viny na rozvodu.
Kdy lze jinak závadné jednání manžela považovat za omluvitelnou reakci vyvolanou druhým manželem tím, že porušuje povinnosti uložené manželům § 15 zákona o právu rodinném.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 31. ledna 1952, Cz I 288/51.)
Manželství účastníků bylo v r. 1930 k návrhu manželky rozvedeno od stolu a lože. V roce 1937 podal manžel žalobu o rozluku manželství z viny manželky, jeho žaloba byla však pravomocně zamítnuta. V r. 1950 podal manžel žalobu o rozvod manželství podle § 30 zák. o právu rodinném.
Okresní soud civilní v Praze rozvedl manželství z viny obou účastníků. Soud vzal zřetel na skutečnost, že manželé spolu nežijí již od roku 1934 a dospěl k závěru, že nastal hluboký a trvalý rozvrat zaviněný oběma účastníky. Vinu manžela spatřoval v jeho finančních nepořádcích, později v jeho stycích s jinými ženami, u manželky v její panovačné povaze, v nadávkach a ostouzeni manžela.
Krajský soud v Praze k odvolaní manželky žalobu zamítl.
V odůvodnění uvedl, že rozvrat manželství byl způsoben výlučně navrhovatelem. Použila-li manželka vůči němu ostřejších výrazů, byla k nim vyprovokována jeho nevěrou a závadným chováním, takže její – třeba jinak závadné – jednání je za daného stavu lidsky omluvitelné.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané generálním prokurátorem podle § 210 o. s. ř., že rozsudkem krajského soudu byl porušen zákon.
Odůvodnění:
Vina manžela na rozvratu manželství je jasná a stížnost pro porušení zákona v tomto směru nic nevytýká. Jde jedině o to, zda rozvrat nespoluzavinila svým jednáním i manželka.|
Jestliže jeden manžel hrubě porušuje povinnosti uložené mu § 15 zák. o právu rodinném, zejména dopouští-li se nevěry, vyvolá tím u druhého manžela, který dbá svých povinností, stav určitého duševního rozrušení, které mnohdy vylučuje duševní kontrolu. Taková reakce uraženého manžela může být za určitých předpokladů omluvitelná a nelze v ní spatřovat spoluvinu na rozvratu manželství. Aby tomu tak bylo, nesmí však taková reakce především vybočit z přípustných mezí daných nejen tíhou provinění, nýbrž i ostatními poměry a prostředím obou účastníků. Tak na př. je i omluvitelná, omezí-li se na kritiku závadného chování, byť by při ní bylo použito k charakteristice závadného chování druhého manžela výrazů, které by jinak mohly být pokládány za nadávky.
Reakce musí být dále v souvislosti se závadným jednáním a musí být bezprostřední, t. j. bez delšího časového odstupu, neboť jen tak je omluvitelná rozrušením. Nelze ji však omluviti, jde-li o chování, k němuž došlo po delším časovém odstupu a bez spojitosti s činy druhého, manžela, nebo je-li mezi manžely stav již trvalý, kde chybí již moment překvapení, které právě