Input:

č. 54/1951 Sb. rozh. obč., Garance

č. 54/1951 Sb. rozh. obč.
Při posuzování potřebnosti jako podmínky nároku na sociální důchod se přihlédne i k příjmu zetě a snachy žadatelových.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 24. března 1950, Co I 1217/49.)
Výměrem Ústřední národní pojišťovny z 9. května 1949 byla zamítnuta žádost žalobkyně o sociální důchod podle § 89 zák. o národním pojištění. Žalobkyně je 71letá vdova po obchodníku, není pro stáří výdělečně činná a nemá vlastního majetku ani příjmu. Obývá bezplatný byt v domku své dcery, na nějž přispěla částkou asi 45.000 Kčs, a žije s ní v téže domácnosti. Manžel dcery je úředníkem s měsíčním platem 6261 Kčs. Oba manželé se starají o výchovu třináctileté dcerky.
Krajský soud v Praze přiznal žalobkyni nárok na sociální důchod v zákonné výměře od 1. října 1948.
Nejvyšší soud vyhověl odvolání žalované Ústřední národní pojišťovny a rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá.
Z důvodů:
Za potřebnou podle § 89 odst. 5 véty prvé zákona o národním pojištění se považuje osoba, která nemá příjmy zabezpečující její výživu z vlastního majetku nebo z jiného pramene nebo právního nároku. Podle § 70 odst. 1 zák. č. 265 1949 Sb. o právu rodinném, má žalobkyně nárok na výživu vůči své provdané dceři, s kterou – a s jejím manželem – sdílí společnou domácnost. Názor prvého soudu, že se tak děje na újmu zetě žalobkyně, proti němuž nemá žádného nároku na výživu podle § 154 obč. zák., odporuje smyslu ustanovení § 22 zák. č. 265/1949 Sb. Podle něho tvoří příjem zetě žalobkyně získaný majetek obou manželů a je tudíž jejich společným majetkem. Sociální důchod je poskytován jen tam, kde je dána skutečná sociální potřeba, t. j. kde žadatel nemá žádných příjmů