č. 37/1951 Sb. rozh. tr., Garance

Okresní soud trestní v Brně uznal po 1. srpnu 1950 obviněnou vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 219 odst. 1 tr. zák. a uložil jí trest odnětí svobody. Rozhodnutí o podmíněnosti či nepodmíněnosti trestu si okresní soud vyhradil, „protože důkazy provedené při hlavním líčení neposkytovaly pro to dostatečný podklad“.

Krajský soud vyhověl odvolání obviněné a zprostil ji žaloby, protože ve zjištěném jednání nespatřoval skutkovou podstatu trestného činu. K tomu, že okresní soud si v rozsudku vyhradil rozhodnutí o podmíněném odsouzení, uvedl krajský soud

Okresní soud rozhodl o věci v prvé stolici již za účinnosti nového trestního řádu. Nutno tedy v důsledku ustanovení jeho §§ 326, 318 řešit všechny otázky řízení a postupu již podle tohoto nového procesního práva.

Nutno tu vycházet v prvé řadě z ustanovení § 27 odst. 2 tr. ř., které zní: „Rozhodne-li soud v hlavním nebo odvolacím líčení a) o podmíněném odsouzení, b) o započtení vazby a trestu, c) o nárocích poškozeného vzešlých z trestného činu, nebo d) o ručení zúčastněné osoby, musí odsuzující rozsudek obsahovat též tyto výroky“. Musí tedy soud o všech těchto otázkách rozhodovat v rozsudku. Z předvětí „Rozhodne-li soud v hlavním nebo odvolacím líčení“ o uvedených otázkách, nelze nikterak snad vyvozovat, že soud může o nich rozhodovat i mimo hlavní nebo odvolací líčení a že tedy v takovém případě výrok nemusí být obsažen v rozsudku. Předvětí má ten smysl, že odsuzující rozsudek nemusí přirozeně obsahovat zmíněné výroky, když o nich soud nerozhoduje proto, poněvadž nemá důvodu o nich rozhodovat, na př. když se ukládá trest nápravného opatření, když obviněný ve vazbě nebyl, když činem škoda způsobena nebyla anebo když nejde o případ ručení zúčastněné osoby. Obrat „v hlavním nebo odvolacím líčení“ nutno pak chápat tak, že v něm je právě procesní předpis, že o těchto otázkách nutno rozhodovat při…