Input:

č. 29/1953 Sb. rozh. tr., Garance

č. 29/1953 Sb. rozh. tr.
Skutečnost, že obviněný sám přerušil velezrádné spolčení, nezakládá zánik trestnosti účinnou lítostí podle § 64 tr. zák., jestliže zároveň nezamezil nebo nenapravil škodlivé následky velezrádné činnosti ostatních účastníků spolčení anebo jestliže neučinil o ní dobrovolně oznámení v době, kdy těmto škodlivým následkům mohlo být ještě zabráněno.
Oznamovací povinnost podle § 165 tr. zák. nepostihuje toho, kdo sám je účastníkem trestného činu, který je třeba oznámit.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 23. ledna 1953.)
Obviněný A – římsko-katolicky farář – navázal spojení se spoluobviněným B (zabývajícím se hromadnými illegálními převody nepřátel lidově demokratického státního zřízení do zahraničí) za tím účelem, aby jemu a jeho známému, dalšímu spoluobviněnému římskokatolickému knězi C, dopomohl pomocí padělaných osobních průkazů přes hranice, kde chtěl ve službách Vatikánu bojovat proti společenskému řádu republiky.
Státní soud uznal obviněné B a C vinnými trestným činem velezrady podle § 78 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. c) tr. zák. Obviněného A uznal vinným trestným činem neoznámení trestného činu podle § 165 odst. 1 tr. zák. Své rozhodnutí odůvodnil ohledně obviněného A tím, že dobrovolným upuštěním. od illegálního útěku a odvoláním dodávky padělaných osobních průkazů splnil podmínky účinné lítosti podle § 64 tr. zák., pokud jde o vlastní velezrádnou činnost, že však neoznámil velezrádnou činnost ostatních dvou spoluobviněných, s nimiž se původně spolčil.
Nejvyšší soud vyhověl odvolání státního prokurátora ohledně obviněného A, zrušil v tomto směru rozsudek státního soudu a uznal obviněného A vinným trestným činem velezrady podle § 78 odst 2 písm. a), odst. 1 písm. c) tr. zák.
Z odůvodnění:
Státní soud správně zjistil, že se obviněný A ztotožňoval s protistátním zaměřením ostatních obviněných, že se s nimi