č. 267/1950 Sb. rozh. obč., Garance

Nejvyšší soud uznal k stížnosti generálního prokurátora podané podle § 55 zák. č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví, že usnesením krajského soudu v Praze jako soudu rekursního z 30. června 1949 byl porušen zákon.

Okresní soud civilní v Praze vyhověl návrhu došlému na soud dne 26. února 1949 a určil podle § 7 zák. č. 322/1948 Sb. odměnu a náklady advokáta, účtované za úkony provedené v roce 1948, částkou 6106 Kčs. Proti tomuto usnesení podal rekurs advokát a krajský soud v Praze z podnětu tohoto rekursu usnesením z 30. června 1949 zrušil usnesení _ť prvého soudu spolu s řízením jemu předcházejícím jako zmatečné a odmítl návrh. V důvodech uvedl, že se účtované položky týkají vesměs úkonů z doby před účinností zákona č. 322/1948 Sb. Není prý proto předpokladu pro zavedení nesporného řízení. Poměr advokáta k zmocniteli, založený v tomto případě již před účinností zákona č. 322/1948 Sb., se prý opírá o poměr čistě soukromoprávní a nebyl prý tímto zákonem dotčen ani tento poměr, ani oprávnění advokáta vybrat si přisouzenou odměnu u mandanta na vlastní účet. Lze proto otázku přiměřenosti účtované částky řešit jén v řízení sporném. Dopustil se prý proto prvý soud zmatečnosti, k níž dlužno přihlížet z moci úřední (§ 41 odst. 2 písm. d a odst. 4 zákona č. 100/1931 Sb.).

Stížnost generálního prokurátora pro zachování zákona je důvodná.

Podle § 42 nabývá sice zákon číslo 322/1948 Sb. účinnosti dnem 1. ledna 1949; to znamená, že tímto dnem počínajíc mohou strana i advokát žádat soud v nesporné cestě o úpravu odměny a nákladů. Není tím však řečeno, že se úprava podle § 7 odst. 2 uved. zákona může týkat jen odměny za úkony provedené advokátem po 1. lednu 1949 a že se nelze domáhat takové úpravy i za úkony provedené před 1. lednem 1949, o jaké jde právě v projednávaném případě. Pro takový výklad nemluví ani citovaný § 42 ani žádné jiné ustanovení zákona č. 322/1948 Sb. Tento výklad by také odporoval zásadě, že každé nové procesní právo, jakožto právo v zásadě a převážně povahy donucující, má okamžikem, kdy nabývá působnosti, účinnost výlučnou. Tato zásada platí bezvýjimečně ve všech řízeních, jež byla zahájena teprve potom, kdy nový zákon nabyl účinnosti. Při tom je bez významu, zda právní poměr, který je předmětem řízení, vznikl snad ještě za platnosti dřívějšího procesního práva.

Tento názor není sporný ani v literatuře a dřívější zákonodárce mu dal výraz tím, že, vycházeje z něho, stanovil jen výjimky z té zásady v přechodných ustanoveních čl. XLVII a násl. uvoz. zák. k civilnímu řádu soudnímu. Zmíněná zásada došla výrazu v novějších procesních zákonech, zejména i v zákonu č. 105/1947 Sb., jehož čl. XI dává jen pravidlo pro použití dřívějších předpisů na věci, v nichž bylo řízení zavedeno před účinností zákona, pokládaje za samozřejmé, že se ve věcech zavedených po jeho účinnosti už postupuje podle nových předpisů.

K stejnému závěru však nutno dospět, uváží-li se účel zákonného ustanovení, o…