Input:

R 25/1955; Garance

č. 25/1955 Sb. rozh. obč.
Úpravu obsaženou v opatření min. financí z 22. 7. 1953 č. j. 132/69.103/53 (výnos min. spravedlnosti z 31. 8. 1953 č. 12.204/53-L/l), o přepočtu náhrad škod, nelze rozšiřovat na jiné případy; je proto ve všech ostatních případech použít ustanovení čl. 30 odst. 1 směrnic ministra financí č. 159/1953 Ú. l., o způsobu provedení peněžní reformy.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 28. října 1954, Cz 450/54.)
Žalobce – čalouník – se domáhal na žalovaném Československém státu částky 111.362,60 Kčs ve starých penězích a odůvodňoval svůj nárok tím, že dodal žalovanému na jeho objednávku a vyúčtoval mu cca 63 souprav matrací ze 416,60 m grádlu. Toto množství matracové tkaniny opatřené pro dodávku žalovaného v pořizovací ceně 25.025,30 Kčs měl žalobce na skladě k 31. 12. 1948 a byla mu z něho výměrem, resp. platebním rozkazem ONV vyměřena podle nařízení ministerstva financí č. 29/1948 Sb. 445 % všeobecná daň z pořizovací ceny částkou 111.362,60 Kčs. Proti předpisu všeobecné daně podal sice žalobce odvolání, které však nemělo odkladného účinku a bylo krajským národním výborem zamítnuto. Podle § 7 odst. 2 zák. č. 283/1948 Sb., o všeobecné dani, platícího podle § 9 vyhl. min. financí č. 290/1940 Sb., o zdanění zásob zboží všeobecnou daní, obdobně, je poplatník daně, t. j. živnostenský závod, resp. podnikatel, povinen vyúčtovat všeobecnou daň zvláště. Žalobce také tak učinil dodatečným účtem z 10. května 1950. Sám již daň finanční správě zaplatil.
Lidový soud civilní v Brně žalobě vyhověl a poněvadž rozhodoval po 1. červnu 1953, tedy za účinnosti zákona č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě, provedl přepočet na nové peníze, a to v poměru 5 :1. Uznal tedy žalovaného povinným zaplatit žalobci částku 22.272,52 Kčs s přísl.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný a prokurátor, který vstoupil do řízení podle § 6 o. s. ř., odvolání. V obou odvoláních se poukazuje na to, že vzhledem k ustanovení čl. 30 směrnic min. financí č. 159/1953 Ú. l., o způsobu provedení peněžní reformy, bylo pohledávku soukromníka proti státu správně přepočíst na nové peníze v poměru 50 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz.
Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvé stolice potvrdil. V odůvodnění uvedl, že žalovaný ještě ve sporu tvrdil, že není povinen daň zaplatit a navrhoval zamítnutí žaloby a vedle toho uplatňoval i vzájemné pohledávky, které byly jak co do důvodu, tak i co do výše sporné. Již pro uplatnění těchto vzájemných pohledávek, poněvadž zrušení vzájemně se střetnuvších pohledávek by nastalo okamžikem, kdy se započitatelné pohledávky setkaly, nebyl zažalovaný nárok před 1. červnem 1953 ani číselně určen, ani číselně určitý, a jde proto podle názoru odvolacího soudu o případ, na který nelze použít čl. 30 směrnic ministerstva financí o přepočtu 50 :1. Za platby podle tohoto [ustanovení lze považovat jen takové platby, jejichž výše byla před 1. červnem 1953 číselně určitá a určena, neboť jen u takových pohledávek možno mluvit o jejich vybrání a obdržení. Krajský soud poukázal dále i na rozhodnutí nejvyššího soudu o přepočtení pohledávky náhrady škody a má za to, že není důvodu, proč by výklad citovaného ustanovení směrnic měl být omezován právě jen na. případy náhrady škody.