č. 24/1965 Sb. rozh., Garance
č. 24/1965 Sb. rozh.
Nárok na odškodnění pracovního poměru není závislý na tom, zda pracovník úraz ohlásí či nikoliv, ani na tom, zda je nebo není sepsán záznam o úrazu. I výpověď svědka, který nebyl bezprostředním svědkem úrazu, může přispět ke zjištění skutečného stavu věci.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. února 1965,6 Cz 5/65.)
Okresní soud v Povážské Bystrici zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal odškodnění pracovního úrazu, ke kterému podle žalobcova tvrzení došlo dne 13. 3. 1962, kdy se mu při chůzi na schodech smekly nohy, přičemž se udeřil do zadní části hlavy, krku a levého ramene.
Krajský soud v Bánské Bystrici rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy v podstatě poukázaly na to, že žalobce kromě vlastního tvrzení nenabídl soudu žádný důkaz, na podkladě kterého by bylo lze dospět k závěru, že skutečně utrpěl pracovní úraz.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozhodnutími obou soudů byl porušen zákon.
Z odůvodnění:
Stěžejní zásadou občanského soudního řízení je zásada objektivní pravdy. Soudy při uplatňování této zásady jsou povinny dbát všestranně o to, aby byl zjištěn skutečný stav věci a za tím účelem k návrhu účastníků nebo i bez návrhu opatření a provedou všechny pro rozhodnutí významné důkazy a při zjišťování skutkového stavu zhodnotí všechny výsledky provedeného dokazování (§ 6 o. s. ř.).
Soudy těchto zásad důsledně nedbaly a v řízení podle nich nepostupovaly.
Žalobce sice netvrdil, že by byl někdo bezprostředním svědkem úrazu, avšak v průběhu řízení, jak před prvým soudem, tak i v řízení odvolacím, navrhoval kromě vlastního výpovědi jako účastníka i celou řadu důkazů, které měly prokázat pravdivost jeho tvrzení o tom, že úraz skutečně utrpěl. Především navrhoval, aby byl vyslechnut svědek V., s nímž hovořil těsně po úraze a který v písemném prohlášení uvedl, že si mu žalobce dne 13. 3. 1962 stěžoval, že upadl na schodech, udeřil se a má bolesti nahoře pod krkem. Obdobně I. K. potvrzuje žalobci, že koncem dubna 1962 mu žalobce vyprávěl o nehodě, která se mu stala prý cestou z účtárny na schodek někdy v březnu nebo dubnu 1962. Ve stejném smyslu potvrzuje žalobcovo tvrzení J. H.
Důkazy výslechem těchto svědků nebyly provedeny z toho důvodu, že podle názoru soudu jejich výpověď, když žádný z nich nebyl bezprostředním svědkem úrazu, je pro posouzení věci nerozhodná. Tento názor je v naprostém rozporu se zásadou materiální pravdy a v praxi by…
