č. 238/1949 Sb. rozh. obč., Garance
č. 238/1949 Sb. rozh. obč.
Zemřel-li zůstavitel po nabytí účinnosti ústavy 9. května, má jeho dítě, zrozené mimo manželství, stejné dědické právo jako děti zrozené v manželství; je proto oprávněno podat dědickou přihlášku ze zákona.
(Rozhodnutí krajského soudu v Pardubicích ze 7. října 1949, R 104/49.)
Zůstavitel zemřel dne 4. února 1949. Jeho nezletilý syn zrozený mimo manželství podal u pozůstalostního soudu dědickou přihlášku ze zákona.
Okresní soud v Ústí n. Orl. dědickou přihlášku nepřijal a v důvodech usnesení uvedl, že nebyl dosud vydán zákon upravující podrobnosti ohledně stejných práv dětí podle § 11, odst. 2 ústavy 9. května a že proto ustanovením § 173, ódst. 2 ústavy nebyl zatím dotčen § 754 obč. zák.
Krajský soud vyhověl stížnosti a napadené usnesení změnil tak, že dědickou přihlášku nezletilého syna, mimo manželství zrozeného, přijal na soud.
Z důvodů:
Předpisy ústavy 9. května jakožto základního zákona státního jsou povahy donucující a prolamují zásadu § 5 obč. zák. Působí proto na všechny jimi dotčené právní poměry a ruší pro budoucnost i práva dříve nabytá, pokud by byla v rozporu s ústavou. Vzhledem k donucující povaze ústavních předpisů nutno k nim přihlížet v každém období řízení. Ústava nabyla účinnosti 9. června 1948. Nutno tedy vyvodit závěr, že zemřel-li zůstavitel po 8. červnu 1948, je dědickou přihlášku dítěte mimo manželství zrozeného, když otcovství bylo řádně zjištěno uznáním na soudě nebo rozsudkem v paternitním sporu, posuzovat s hlediska § 11, odst. 2 ústavy.
Toho si byl zřejmě vědom i první soud, když byl postaven před výklad § 754 obč. zák., jenž ve druhé větě vylučuje z pozůstalosti po otci nemanželské děti, pokud dědictví napadá ze zákona. Nepřijetí dědické přihlášky stěžovatelovy opřel první soud o ustanovení § 11, odst. 2 ústavy, podle něhož podrobnosti o tom, že původ dítěte nesmí být jeho právům na újmu, stanoví zákon. Tento výklad však není správný a neodpovídá § 173, odst. 2 ústavy. Dnem účinnosti ústavy pozbyly platnosti všechny právní předpisy, pokud odporují ustanovením ústavy. Ustanovení ústavy jsou tedy zásadně působivá přímo a proto zásadně nepotřebují provedení zvláštním zákonem. Vyplývá to z generální derogační klausule, dané ustanovením § 173, odst. 2 ústavy. Podle § 171, odst. 3 ústavy musí být výklad a používání všech ostatních předpisů právního řádu v souladu s ústavou. Nutno proto i ustanovení občanského zákoníka, pokud obsahují diskriminaci dětí podle původu, vykládat s hlediska § 11 ústavy a vyloučit jako neplatné všecky předpisy, jejichž použití by mělo za následek újmu dítěte, narozeného mimo manželství. K tomuto výkladu stačí uvedený předpis ústavy i bez vydání zvláštního prováděcího zákona. Ustanovení §§ 732 a 754…