č. 20/1969 Sb. rozh., Garance
č. 20/1969 Sb. rozh.
Úrazem se rozumí porucha zdraví vyvolaná působením zevní příčiny 1 ; touto zevní příčinou nemusí být vždy jen působení mechanickýcy jevů nýbrž např. i působení chemických látek, s nimiž přichází pracovník do styku.
Jestliže nejsou splněny zákonné podmínky podle § 190 odst. 2, popř. § 190 odst. 1 zák. práce pro odškodnění poškození na zdraví, jež nastalo v souvislosti se závadným pracovním prostředím ovlivňujícím nepříznivě zdravotní stav pracovníka, je povinen soud - je-li to podloženo skutkovými tvrzeními žaloby - posoudit uplatňovaný nárok na náhradu škody i z hlediska § 187, 189 zák. práce.
(Rozhodnutí krajského soudu v Ústí nad Labem z 24. 7. 1968, 5 Co 415/68.)
Okresní soud v Děčíně zamítl rozsudkem ze 14. 3. 1968 žalobu o náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 7. 1966 v částce 1.200 Kčs měsíčně, která žalobci vznikla podle jeho tvrzení v důsledku onemocnění chronickým zánětem nosohltanu a kezémem nosního vchodu, vyvolaného působením plynů při nedokonalém spalování na jeho pracovišti v kotelně ZDŠ v D. P. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobci nenáleží náhrada škody již z toho důvodu, že jeho onemocnění nemá povahu nemoci z povolání, neboť není uvedeno v seznamu těchto nemocí v příloze č. 1 k vyhl. č. 102/1964 Sb.
Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil usnesením z 24. 7. 1968 rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že taxativní výpočet nemocí z povolání v příloze č. 1 k vyhl. č. 102/1964 Sb. neobsahuje onemocnění žalobce a že se tedy žalobce nemůže domáhat náhrady škody podle § 190 odst. 2 zák. práce. Ovšem soud prvního stupně si nesprávně vyložil obsah návrhu žalobce, jestliže se omezil na posouzení opodstatněnosti uplatňovaného nároku toliko z tohoto právního důvodu. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. je povinnosti žalobce mj., aby pravdivě vylíčil rozhodující skutečnosti, o něž opírá svůj nárok. I když v této části žaloby, v níž vylíčil příčiny a vznik svého onemocnění, použil žalobce termínu "nemoc z povolání", učinil tak jen v kontextu skutkových údajů, jejichž právní posouzení podle příslušných zákonných ustanovení je věcí soudu. Z toho vyplývá, že se soud prvního stupně neměl spokojit pouze s řešením otázky, zda onemocnění žalobce je nemocí z povolání v technickém slova smyslu podle § 190 odst. 2 zák. práce a přílohy č. 1 k vyhl. č. 102/1964 Sb., ale že měl posoudit skutkové údaje žalobce též z hlediska jiných zákonných ustanovení, jež přicházejí podle obsahu žaloby v úvahu.
Takovým jiným zákonným ustanovením, jež přichází podle obsahu žaloby v úvahu, je především ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce o odpovědnosti organizace, u níž je pracovník v pracovním poměru, za škodu na zdraví, k níž došlo u pracovníka při plnění pracovních úkolů nebo v přímo souvislosti s ním úrazem. Úrazem se tu rozumí porucha zdraví, vyvolaná násilným, krátkodobým a náhlým působením zevní příčiny; touto zevní příčinou nemusí být vždy jen působení mechanických jevů, nýbrž i působení chemických nebo jiných látek, s nimiž přichází pracovník do styku (např. plyn). Tomu nasvědčuje i poznámka, uvedená v závěru přílohy č. 1 k vyhl. č. 102/1964 Sb., podle níž se i pro…
