Input:

č. 1834/2009 Sb. NSS, Řízení před soudem: dokazování; zásada koncentrace Garance

č. 1834/2009 Sb. NSS
Řízení před soudem: dokazování; zásada koncentrace
k § 71 odst. 2 a § 77 soudního řádu správního
Navrhování důkazů, které mají podpořit tvrzení uvedená v žalobě, popřípadě v jejím včasném rozšíření, nelze považovat za rozšíření žaloby, a není proto omezeno lhůtou stanovenou v § 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2007, čj. 4 Azs 176/2006-84)
Prejudikatura: srov. č. 618/2005 Sb. NSS.
Věc: Madjou G. (Guinejská republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalovaného.

Žalovaný dne 1. 12. 2005 rozhodl tak, že azyl se podle § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), žalobci neuděluje a že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 téhož zákona.
Citované rozhodnutí napadl žalobce žalobou, v níž zejména namítal, že žalovaný v předchozím řízení o udělení azylu porušil § 12 zákona o azylu. Žalobce poukázal na to, že již ve své žádosti o udělení azylu uvedl, že je v zemi původu členem opoziční strany RPG a byl jmenován vedoucím mládeže v místní pobočce strany. V roce 2003 byl během demonstrace zadržen a po dobu 8 měsíců vězněn. Po propuštění ve své činnosti pokračoval. Po nepokojích na začátku roku 2005, kdy se dozvěděl, že jeho jméno figuruje na seznamu hledaných osob, se rozhodl zemi původu opustit. Na podporu svých tvrzení žalobce doložil dokumenty, které potvrzují jeho příslušnost k straně RPG, a navrhl tyto listiny provést jako důkaz.
Krajský soud v Hradci Králové dne 31. 5. 2006 rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že při svém rozhodování byl veden rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2006, čj. 2 Azs 75/2005-75*), který se mimo jiné zabýval vztahem čl. 10 Ústavy k čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, a je v něm řečeno, že soud je i při aplikaci kogentních norem procesního práva vázán čl. 10 Ústavy; nesmí proto použít vnitrostátní procesní normu [zde § 71 odst. 2 věty třetí s. ř. s., obsahující zákaz rozšiřovat žalobu o další žalobní body po lhůtě pro její podání], pokud by její aplikace nutně a nevyhnutelně vedla k porušení zásady non-refoulement obsažené v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků či k zákazu vyhostit cizince do země, kde by byl vystaven hrozbě mučení či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu, jež vyplývá z čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva tento článek vykládající. Žalovaný po podané žádosti žalobce o udělení azylu a po provedeném pohovoru neuvěřil žalobci, že jeho obava z dalšího pronásledování či věznění je odůvodněná, neboť tvrzení, že žalobce opustil zemi původu právě z uvedených obav na základě toho, že mu bylo sděleno, že se jeho jméno nachází na seznamu hledaných osob, nepovažoval žalovaný za věrohodné.
V době vydání napadeného rozhodnutí žalovaného neměl žalobce podle svých tvrzení k dispozici ani průkaz o svém členství ve straně RPG a s ohledem na datum