Input:

R 18/1953; Garance

č. 18/1953 Sb. rozh. obč.
Bylo-li použito peněz, které v podniku odcizoval jeho zaměstnanec, k úhradě závazků jiného, může se podnik domáhat vrácení peněz i na tom, pro něhož jich bylo použito (§ 363 o. z.).
(Rozhodnutí krajského soudu v Olomouci z 3. října 1952, 10 Ok 196/52.)
Družstvo domáhalo se na žalovaném zaplacení 35.000 Kčs. Tvrdilo, že manželka žalovaného, která byla zaměstnána jako vedoucí družstevní prodejny, ponechávala si část stržených peněz a použila jich mimo jiné i k úhradě závazků žalovaného, za něhož zaplatila 8000 Kčs okresní národní pojišťovně a 27.000 Kčs na dluh peněžnímu ústavu.
Okresní soud v Šumperku žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že bylo zjištěno, že manželka žalovaného zaplatila sice za svého manžela okresní národní pojišťovně 8000 Kčs, žalovaný jí však později tuto částku vrátil. Pokud pak jde o částky, které zaplatila manželka žalovaného na dluh svého manžela u peněžního ústavu, nebylo jednak možno zjistit výši těchto částek, jednak prý žalovaný nevěděl, že k zaplacení jeho dluhu bylo použito peněz z prodejny, poněvadž splátky peněžnímu ústavu mohly být bez obtíží placeny z příjmů rodiny.
Krajský soud k odvolání žalujícího družstva změnil rozsudek soudu prvé stolice tak, že žalovaný je povinen zaplatit družstvu 35.000 Kčs s úroky a náklady řízení.
Z odůvodnění:
Rozsudkem trestního soudu byla manželka žalovaného odsouzena pro trestný čin rozkrádání národního majetku, jehož se dopustila tím, že od července 1950 do října 1951 jako vedoucí prodejny si ponechala z tržby asi 100.000 Kčs pro sebe. V trestním řízení přiznala, že za manžela zaplatila 8000 Kčs u okresní národní pojišťovny a to z peněz, které odcizila družstvu a že rovněž z odcizených peněz zaplatila za něho několik splátek po 3000 Kčs na jeho dluh u peněžního ústavu. Placení dluhu manželova z odcizených peněz vysvětlovala tím, že manžel byl často nemocen a málo vydělával. Teprve v tcmto sporu přišla s tvrzením, že jí manžel vrátil částku 8000 Kčs, kterou za něho zaplatila u okresní národní pojišťovny. O žalovaném bylo v trestní věci zjištěno, že zanedbával kolářskou živnost, kterou převzal jako konfiskát a že ke dni 1. září 1950, kdy dal živnost do klidu, dlužil peněžnímu ústavu přes 70.000 Kčs. Přes tyto skutkové okolnosti, zjištěné již v trestním řízení, uvěřil prvý soud výpovědi manželky žalovaného jako svědkyně, že jí žalovaný vrátil oněch 8000 Kčs, které zaplatila okresní národní pojišťovně. Prvý soud také přesto, že manželka žalovaného jako svědkyně připustila, že když neměla dost peněz na splácení manželova dluhu u spořitelny, vzala zbývající část z peněz družstva, neshledal u žalovaného obohacení na úkor družstva. Uváží-li se, že žalovaný svou živnost zanedbával a nadělal v ní mnoho dluhů a že po ponechání živnosti v klidu byl dále zaměstnán s platem 4500 Kčs, a že na něm