Input:

R 12/1958 (tr.); Garance

č. 12/1958 Sb. rozh. tr.
Místem spáchaného činu u trestného činu zanedbání povinné / výživy podle § 210 odst. 1 a odst. 2 tr. zák. je místo, kde má pachatel své bydliště, resp. svůj pobyt.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 6. listopadu 1957, 1 Tz 196/57.)
Obžalobou okresního prokurátora v Praze jest obviněný viněn z trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 210 odst. 2 W' tr. zák., protože v době od února 1956 do února 1957 v Š (okres Praha-východ) soustavně neplnil svoji vyživovací povinnost k svým t , dvěma nedospělým dětem a že za tuto dobu dluží na výživném částku 2.851,– Kčs.
Lidový soud trestní v Praze při předběžném projednání obžaloby rozhodl usnesením podle § 199 odst. 1 písm. a) tr. ř., že postupuje věc lidovému soudu v Děčíně. Své rozhodnutí odůvodnil lidový soud tím, že při omisivním deliktu trestné jednání, které se obviněnému klade za vinu, bylo spácháno v Děčíně, tehdejším bydlišti obviněného, kde bylo též rozvedeno jeho manželství.
Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu zrušil usnesení lidového soudu a tomuto soudu uložil, aby ve věci jednal a rozhodl.
Z odůvodnění:
Stížnost pro porušení zákona namítá, že napadené usnesení je v rozporu s obsahem spisů ve zjištění skutečností rozhodných pro posouzení místní příslušnosti soudu a že v důsledku toho právní posouzení v tomto směru je nesprávné a nezákonné.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 293 odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že napadeným usnesením byl porušen zákon.
Trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 210 odst. 2, ale i podle § 210 odst. T tr. zák. záleží v tom, že pachatel se úmyslně vyhýbá plnit anebo i jen z nedbalosti neplní svoji zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Jde tedy o delikt omisivní, kde porucha předmětu útoku (osoby, oprávněné požadovat výživu nebo zaopatření) není