Usnesení 14/1998 SbNU, sv.10, K pojmu „dobré mravy“ podle občanského zákoníku Garance
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 10, usnesení č. 14
II. ÚS 249/97
K pojmu „dobré mravy“ podle občanského zákoníku
„Dobré mravy“ jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.
Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod.
Usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. února 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 ve věci ústavní stížnosti J.V. proti rozsudkům Okresního soudu v Českých Budějovicích ze 16. 12. 1996 sp. zn. 16 C 175/95 a Krajského soudu v Českých Budějovicích z 10. 4. 1997 sp. zn. 6 Co 391/97 o zamítnutí návrhu na určení neplatnosti smlouvy o darování.
I. Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
II. Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 1996 č. j. 16 C 175/95-81 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 1997 č. j. 6 Co 391/97-100, a to na základě určení Ústavního soudu, že darovací smlouva, uzavřená dne 5. 4. 1995 mezi vedlejší účastnicí J.J. a vedlejším účastníkem P.J. o převodu parcely č. 3551/3 k.ú. Č. B., není v souladu s čl. 1, 4 a 10 odst. 2, čl. 11 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s čl. 1, čl. 90 a 95 Ústavy České republiky.
Dále požaduje, aby před rozhodnutím o ústavní stížnosti byla odložena vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 1997 č. j. 6 Co 391/97-100.
Skutkový podklad stížnosti spočívá v tom, že stěžovatelka dne 8. 11. 1991 darovala první vedlejší účastnici předmětnou parcelu včetně oplocení, venkovních úprav, porostů atd. Součástí této darovací smlouvy byl osobní závazek obdarované umožnit stěžovatelce vstup na darovanou parcelu a užívání studny, a to na doživotí. V důsledku vzniklých neshod mezi dárkyní a obdarovanou se poté stěžovatelka domáhala vrácení daru podle § 630 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. První vedlejší účastnice nesouhlasila s tvrzeným porušováním „dobrých mravů“ ze strany stěžovatelky a darovací smlouvou ze dne 5. 4. 1995 darovala předmětnou parcelu svému synovi - druhému vedlejšímu účastníkovi, ovšem již bez dřívějšího osobního závazku.
S otázkou právoplatnosti obou…
