č. 91/1953 Sb. rozh. obč., Garance
č. 91/1953 Sb. rozh. obč.
Soudní smír, jímž se manžel zavázal, že po rozvodu bude manželce přispívat na úhradu osobních potřeb, ač věděl, že manželka je zaměstnána a znal i výši jejího platu, je posuzovat jako majetkové narovnání mezi účastníky s přihlédnutím k donucovacím zákonným předpisům.
(Rozhodnutí krajského soudu v Praze z 15. prosince 1952, 18 Ok 478/52.)
Manžel se zavázal soudním smírem uzavřeným po rozvodu, že bude manželce přispívat měsíčně na úhradu osobních potřeb určitými částkami. Po nějaké době se manžel domáhal u soudu, aby povinnost, kterou smírem převzal, byla zrušena.
Okresní soud v Rakovníku návrhu vyhověl. Rozhodnutí opřel o § 34 zák. o právu rodinném, podle něhož může rozvedený manžel, který není rozvodem vinen, žádat na druhém manželu, třebas také nevinném, aby mu poskytoval úhradu na uspokojení osobních potřeb, jen pokud není sám s to své osobní potřeby uspokojit. Odpůrkyně však může své osobní potřeby uspokojit sama, protože je zaměstnána s platem 2500 Kčs měsíčně. Nemůže proto požadovat na jich uspokojení úhradu od bývalého manžela.
Krajský soud změnil ke stížnosti odpůrkyně usnesení okresního soudu tak, že návrh na zrušení navrhovatelovy povinnosti přispívat odpůrkyni na úhradu osobních potřeb zamítl.
Z odůvodnění:
Bylo zjištěno, že navrhovatel při uzavírání smíru věděl, že odpůrkyně je zaměstnána i jaký má výdělek. Za tohoto stavu věci nelze považovat jeho závazek k poskytování úhrady na osobní potřeby navrhovatelky výlučně za zákonnou povinnost vyživovací ve smyslu § 34 zák. o právu rodinném, který přiznává rozvedenému manželu právo požadovat úhradu osobních potřeb na druhém manželu jen pokud…
