Input:

R 61/1995; Důchod Garance

č. 61/1995 Sb. rozh.
Odměny z činnosti instruktora řidičů motorových vozíků, kterou dříve vykonával1) žadatel o starobní důchod na základě uzavíraných dohod o vedlejší pracovní činnosti podle ustanovení § 232 a násl. zák. práce, nelze zahrnout do průměrného měsíčního výdělku rozhodného pro výpočet starobního důchodu, neboť podle ustanovení § 68 vyhlášky č. 165/1978 Sb. pracovník vykonávající tyto práce nebyl z této činnosti nemocensky ani důchodově zabezpečen. Je přitom nerozhodné, že jeho práce byla součástí jeho pracovní náplně (činnost vykonával v pracovní době), ale ne ve svém hlavním zaměstnání, nýbrž na základě uzavíraných dohod o vedlejší pracovní činnosti.
(Rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky z 22. 12. 1992, 4 Cao 221/92)
Rozhodnutím z 9. 7. 1992 přiznala Česká správa sociálního zabezpečení navrhovateli od 29. 12. 1990 starobní důchod podle ustanovení § 21 zákona č. 100/1988 Sb. ve výši 2037 Kč měsíčně. Důchod byl vyměřen po dodatečném zhodnocení doby studia na mistrovské škole v P. v letech 1949 - 1952, a to podle rozsudku Krajského soudu v Plzni z 1. 4. 1992, č. j. 12 C 94/91-48.
V opravném prostředku proti uvedenému rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení navrhovatel namítal, že mu do průměrného měsíčního výdělku pro výpočet starobního důchodu nebyly opětovně započteny odměny, které dosahoval jako instruktor školení řidičů motorových vozíků ČSD v P., kde současně pracoval ve svém hlavním zaměstnání referenta železniční přepravy. Dovozoval, že tato činnost byla součástí jeho pracovní náplně.
Krajský soud v Plzni opravnému prostředku navrhovatele nevyhověl a přezkoumávané rozhodnutí potvrdil. Vycházel z výpovědi navrhovatele, slyšeného jako účastník řízení, z obsahu spisu téhož soudu sp. zn. 12 C 94/92 a ze spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 277/84. Po zhodnocení provedených důkazů podle zásad upravených v ustanovení § 132 o. s. ř. dospěl k závěru, že navrhovatel konal činnost instruktora řidičů motorových vozíků na základě dohod o vedlejší pracovní činnosti, přičemž byl účasten pojištění ze svého hlavního zaměstnání. Činnost podle uvedených dohod ovšem za této situace nezakládá účast na důchodovém zabezpečení a příjmy z uvedené činnosti nejdou proto započitatelné do průměrného měsíčního výdělku rozhodného pro výpočet výše dávky.
V podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhovatel opakoval námitky uvedené v opravném prostředku proti rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení, zejména potud, že soud prvního stupně nepřihlédl náležitě k výsledkům trestního řízení, vedeného proti němu u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 277/94, v němž bylo prokázáno, že nadřízení navrhovatele o jeho činnosti - školení řidičů motorových dopravních vozíků věděli a s jeho činností, která byla i zdaňována, souhlasili, včetně toho, že navrhovatel ji prováděl v pracovní době.
Bývalý Nejvyšší soud České republiky svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a účastníkům řízení nepřiznal