Input:

č. 55/1957 Sb. rozh. obč., Garance

č. 55/1957 Sb. rozh. obč.
Postup soudu při zkoumání příslušnosti podle §§ 54–56 o. s. ř.
(Plenární usnesení nejvyššího soudu z 5. dubna 1957, Plz 2/57.)
Jednou z příčin zdlouhavého vyřizování věcí na soudě jsou spory o příslušnost. Poněvadž ne všichni soudci používají a vykládají ustanovení občanského soudního řádu o zkoumání příslušnosti podle jejich pravého smyslu a účelu, dochází k bezdůvodnému nebo i nepřípustnému odmítání příslušnosti vlastní a postupování věci soudu jinému. To má za následek nejen podávání stížností, ale i záporné spory o příslušnost, o nichž musí rozhodovat krajský soud nebo i nejvyšší soud a v poslední době i časté podněty k zakročení stížností pro porušení zákona. Tím vším se způsobují průtahy v řízení, vznikají zbytečné náklady Účastníkům a soudy jsou zatěžovány neužitečnou agendou.
Aby se těmto nežádoucím důsledkům v nejvyšší možné míře čelilo, vydává plenům nejvyššího soudu podle § 26 zák. č. 66/1952 Sb., o organisaci soudů, tyto směrnice pro používání a výklad ustanovení §§ 54 až 56 o. s. ř.
Úprava zkoumání soudní příslušnosti obsažená v ustanovení §§ 54 až 56 o. s. ř. se řídí dvěma hledisky. Má jednak zajistit účastníkovo právo na projednání a vyřízení věci před soudem podle zákona příslušným, na druhé straně však i zabránit tomu, aby účastník nemohl oddalovat rozhodnutí o věci samé bezdůvodnými námitkami nepříslušnosti soudu. Tato snaha je ve shodě s jednou z vedoucích zásad občanského soudního řádu, která je vyjádřena v ustanovení § 1 o. s. ř., požadavkem zajištění rychlé a účinné ochrany práv a zájmů tam uvedených. Požadavek co nejrychlejšího skončení věci a hospodárnosti řízení jako hlavní důvod zákonem zvolené úpravy je opětovně zdůrazňován i v důvodové zprávě k §§ 54 až 56 o. s. ř. Ve shodě s těmito zásadami je třeba ustanovení §§ 54 až 56 o. s. ř. používat a vykládat takto:
I. Časová mez zkoumání příslušnosti.
Možnost, zkoumání příslušnosti je zákonem omezena. Časová mez, po kterou soud je oprávněn a ovšem i povinen svou příslušnost zkoumat, je různá podle toho, zda toto zkoumání se děje bez námitky jiného účastníka než navrhovatele či k námitce takového účastníka.
a) Zkoumání příslušnosti ž moci úřední:
V tomto případě končí se oprávnění soudu zkoumat svou příslušnost okamžikem, kdy začal jednat ve věci samé (§ 54 odst. 1, § 55 odst. 2 o. s. ř.). Tím třeba rozumět takový procesní úkon soudu, kterým se již uskutečňuje vlastní projednávání věci samé. Takovými procesními úkony nejsou především úkony, které se týkají pouze zjištění některé procesní podmínky. Nespadají sem dále úkony soudu, kterými se provádí toliko technická příprava pro jednání ve věci samé, jako nařízení ústního jednání nebo provádění úkonů technického rázu, které slouží k přípravě ústního jednání (§ 62 o. s. ř.), na př. předvolání svědků, výzva k předložení listinných dokladů a pod. Je tedy soud oprávněn vyvodit důsledky podle § 56 o. s. ř., jestliže si povšiml okolností odůvodňujících jeho nepříslušnost a příslušnost soudu jiného sice teprve po tom, co nařídil ústní jednání, ale ještě před tím, nežli skutečně počal jednat ve věci samé. Jednat ve věci samé počne soud zpravidla tím, že předseda senátu (soudce jediný) vyzve při ústním jednání