Input:

č. 216/1949 Sb. rozh. obč., Garance

č. 216/1949 Sb. rozh. obč.
Návrh na vynesení rozsudku pro zmeškání nelze odmítnout (§ 402 c. ř. s.) jen z toho důvodu, že soud má pouhou pochybnost, zda straně, která zmeškala rok, neznemožnil účast na něm její zdravotní stav.
(Rozhodnutí krajského soudu v Uherském Hradišti z 31. května 1949, R I 128/49.)
Ve sporu o placení výživného manželce se žalovaný nedostavil k roku stanovenému k ústnímu jednání, ač byl řádně obeslán, žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro zmeškání.
Okresní soud v Hodoníně zamítl žalobkynin návrh a uvedl v důvodech svého usnesení: Podle § 43 zák. č. 319/1949 Sb. může soud i v řízení sporném provádět kterýkoliv důkaz z moci úřední; pří svém rozhodování přihlédne také ke skutečnostem, které stranami sice nebyly předneseny, vyšly však v řízení najevo jinak. Ze spisu je patrno, že žalovaný byl nemocen a dvakrát mu nebyla doručena obsílka a žaloba, takže soud z úřední moci zjišťoval jeho pobyt. I když mu nyní byla obsílka doručena, není jisto, zda je zdráv tak, aby se mohl k jednání dostavit. Je zde tedy důvod k zamítnutí návrhu podle § 402, č. 2 c. ř. s. Striktní výklad ustanovení civilního řádu soudního o rozsudku pro zmeškání by odporoval ustanovení § 43 zák. c. 319/1948 Sb. a zbavoval by soud práva provádět důkazy z moci úřední a přihlédnout ke skutečnostem, které předneseny nebyly, vyšly však v řízení najevo jinak. V tomto případě soud nemá zjištěno, zda se žalovaný k jednání mohl dostavit, zda skutečně má příjmy uvedené v žalobě a zda žalobkyně je sama práce schopná. Bez zjištění těchto skutečností bylo by nespravedlivé a odporovalo by duchu zák. č. 319/1948 Sb., kdyby bylo vyhověno návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání.
Krajský soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, aby vydal rozsudek pro zmeškání.
Z důvodů:
Prvý soud zamítl návrh na vynesení rozsudku pro zmeškání podle § 402, č. 2 c. ř. s. jsa názoru, že není jisto, zda žalovaný je zdráv, aby se mohl k jednání dostavit, když ze spisů je patrno, že žalovaný byl nemocen. Prvý soud tedy zřejmě považuje nemoc žalovaného za neodvratnou událost, kterou citované ustanovení předpokládá. Již z tohoto odůvodnění se podává, že nejde o