č. 21/1949 Sb. rozh. obč.
Dekret č. 100/1945 Sb. o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ve znění zákona č. 114/1948 Sb. (příloha vyhlášky ministerstva průmyslu č. 116/1948 Sb.).
Pravoplatným výměrem o rozsahu znárodnění podle § 4, odst. 7 uvedeného dekretu, který byl vydán úřadem k tomu oprávněným v mezích jeho působnosti, je soud vázán.
Ustanovení § 6 uvedeného dekretu se vztahuje jen na právní jednání vlastníka znárodněného podniku, která vykonal před znárodněním. Zadržuje-li bývalý vlastník znárodněného podniku po jeho znárodnění věc, podléhající znárodnění, je národní podnik, do jchož majetku vplynula majetková podstata znárodněného podniku, oprávněn se domáhat jejího vydání vlastnickou žalobou (§ 366 obě. zák.).
Veškeré předpisy o znárodnění byly vydány ve veřejném zájmu, jsou povahy donucovací a třeba k nim přihlížet z úřední povinnosti v každém období rozepře.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 1. března 1949, Rv I 623/48.)
Žalovaní A. a B. byli společníky firmy N. Majetková podstata této firmy byla znárodněna a vplynula do majetku národního podniku T. Tento národní podnik podal na A. a B. žalobu, v níž tvrdí, že do znárodněné majetkové podstaty firmy N. náleželo auto, které sloužilo k provozu této firmy a bylo v původní bilanci sestavené k 31. prosinci 1945 uvedeno jako její majetek. Tuto bilanci však žalovaní společníci prý reasumovali (znovu projednali) a auto z ní vyloučili a prohlásili, že není majetkem firmy N., nýbrž jejich soukromým majetkem. Dne 21. prosince 1946 prý oba společníci auto odvezli. Odvolávaje se na ustanovení §§ 4, 6 dekr. č. 100/1945 Sb., domáhá se žalující národní podnik T. výroku, že:
1. reasumace bilance z 31. prosince 1946, jíž bylo mimo jiné vyňato z bilance uvedené auto, je proti němu bezúčinná,
2. žalovaní jsou mu povinni auto vydat.
Žalovaní namítli, že auto bylo soukromým majetkem žalovaného A. a nepodléhalo znárodnění, poněvadž nesloužilo k provozu znárodněného podniku N. Druhý žalovaný B. dále namítl, že auto nemá v držbě, poněvadž auto je ve výlučné držbě prvého žalovaného A.
Nižší soudy (bývalý krajský soud v Chrudimi a býv. zemský soud v Praze jako soud odvolací) zamítly žalobu, odvolací soud mimo jiné z těchto důvodů: Již prvý soud dovodil, že B. není pasivně legitimován k žalobě, protože nemá auto v držbě, žaloba je svým obsahem i návrhem žalobou odpůrci podle § 6 dekr. č. 100/1945 Sb. Podle § 6, odst. 2 uvedeného dekretu platí při odporování podle tohoto zákonného ustanovení přiměřeně ustanovení odpůrčího řádu (zákon č. 64/1931 Sb.). Uplatňuje-li se odpůrci nárok žalobou, může býti žalováno jen o plnění a znění § 13 odpůrčího řádu určovací žalobu přímo vylučuje. Právem proto prvý soud uvádí, že část žalobní žádosti, týkající se reasumace bilance, je stylisována žalující stranou jako žádost ryze určovací a proto již z tohoto důvodu tuto část žaloby zamítl. Podle § 6 dekr. č. 100/1945 Sb. může národní podnik odporovat právním jednáním vlastníka za předpokladů blíže uvedených v tomto zákonném ustanovení. Zákon tudíž výslovně stanoví, že lze odporovat pouze právním jednáním. Faktickou disposici prvního žalovaného s autem nelze však pokládat za právní jednání. Proto jí nelze podle uvedeného ustanovení…
