č. 159/1953 Sb. rozh. obč., Garance
č. 159/1953 Sb. rozh. obč.
Soud rozhodující o schválení smíru musí si zjednat spolehlivý skutkový základ pro úsudek, že smír není v rozporu s donucujícími předpisy zákona nebo obecným zájmem.
Usnesení, jímž soud rozhoduje o schválení smíru, musí být řádně odůvodněno.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 18. září 1953, Cz 281/53.)
žalobou podanou 4. prosince 1952 se domáhala žalobkyně na žalovaném, aby jí zaplatil za užívání jí patřící jedné poloviny domu se zahradou za dobu od 1. června 1948 do konce roku 1951 náhradu v částce 12.529 Kčs.
Lidový soud v Horšovském Týně podle námitek žalovaného zkoumal jen přemrštěnost požadované náhrady a rozsah vzájemných nároků a vyhověl žalobě do výše 9.374 Kčs.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací schválil usnesením smír, který účastníci v odvolacím řízení uzavřeli a podle něhož se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni na úhradu nájemného 9.374 Kčs. Usnesení, jímž rozhodl o schválení smíru, krajský soud blíže neodůvodnil.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané podle § 210 o. s. ř. generálním prokurátorem, že usnesením krajského soudu byl porušen zákon.
Z odůvodnění:
Podle § 75 o. s. ř. mohou účastníci skončit řízení i soudním smírem. Tento smír, jestliže byl soudem schválen, má podle § 165 o. s. ř. účinky pravomocného rozsudku. Smír účastníků může pak podle § 76 o. s. ř. soud schválit jen tehdy, jestliže se nepříčí zákonu nebo obecnému zájmu, neboť účastníci řízení ani svým disposičním jednáním nemohou přivodit právní následky, které by byly v rozporu se zákonem nebo obecným zájmem.
Smír se příčí zákonu tehdy, je-li v rozporu s donucujícími předpisy zákona, jimiž jsou stanovena zásadní pravidla socialistického soužití. Jinak nechce zákon omezovat účastníky víc, než vyžaduje obecný zájem. Soud proto nezkoumá, zda smír je v souladu s právními předpisy, které mají povahu pouze dispositivní a nelze mít za to, že smír se příčí ve smyslu § 76 o. s. ř. zákonu už proto, že by snad soud nemohl rozhodnout ve věci tak, jak se účastníci dohodli. Jinak by instituce smíru neměla vůbec smyslu, neboť pro účely schválení smíru by soud musel provést celé řízení jako před vydáním rozhodnutí ve věci samé.
Soud rozhodující o schválení smíru musí mít ovšem spolehlivý skutkový základ pro úsudek, že smír není v rozporu s donucujícími předpisy zákona nebo obecným zájmem.…